Každý den se dá začít nový život. Chci to taky zkusit. Říkám si to už téměř rok a nic s tím nedělám, pořád sedím na té samé židli, roste mi zadek a navíc ta židle ani není moje. Vlastně ani nechci nic zkoušet. Život není na zkoušku, život je doopravdy. A já konečně musím začít taky doopravdy žít. Protože někdo řekl: „Rakovina je trest za nežitý život.“
Možná taky bude rakovina můj osud, ale takhle si o ní říkat, to je jako lehnout si mezi koleje a doufat, že všechny vlaky, co tudy jezdí, přejedou hezky ponad člověka, neboť mají dostatečně vysoký podvozky.
Nemají. U nás jezdí různě staré vlakové soupravy a některá určitě nižší podvozek má. A i v dnešní době, která vlakové dopravě nepřeje, je hloupé myslet si, že člověk leží na kolejích, kde už vlaky nejezdí. Protože jednou začas vypraví všude alespoň historickou lokomotivu.
